Další bolest?...ne, jen přichází další  etapa mého životního příběhu

Každý nový krok, posun, zkušenost v životě a je vlastně jedno jak to nazveme, je spojený s nějakou "bolestí".  Každé úsilí nebo změna nás něco stojí a teď mluvím o rovině emocionální. Já moc dobře vím, že sebemenší krůček v mém životě je něčím vykoupený a dost bolí. Zároveň nic není zadarmo a vím, že je vždy potřeba o něco přijít, abychom něco získali. 

Mně se teď v průběhu pár měsíců změnil život, možná bych to nazvala, že se pomyslně zastavil. V létě jsem šla na klasickou preventivní gynekologickou prohlídku a hra se rozjela. Hra o život. Diagnóza byla nejistá, lékaři se nemohli zprvu shodnout.

Tohle "období temna" jsem už zažila před 19 lety, kdy mi byla diagnostikována rakovina děložního čípku. Bylo mi řečeno, že buď podstoupím operaci nebo prostě umřu. Ano, v ten moment to znělo hrozně. V první moment jsem zpanikařila a moje první reakce byla, že nikam nepůjdu a je to omyl. Bohužel to byla jen tvrdá realita. Podstoupila jsem operaci se závěrem, že už další otěhotnění je velké riziko- už jsem v té době měla syna, a budu od té doby velmi hlídaná. 

Jenže znáte osud a co se má stát se prostě stane. Po roce jsem otěhotněla a i když jsem měla rizikové těhotenství s hrozbou potratu, povedlo se mi donosit a porodit holčičku. Můj život letěl, občas jsem zdravotní problémy měla, ale nic dramatického. Ano, přibyl velký stres. Starost o rodinu, dům, podnikala jsem a snažila se být pro všechny oporou. Já byla v pozadí a neřešila se. 

Před šesti lety se pak rozjel kolotoč událostí, které jsem již dřív popisovala. Stres, deprese, únava, bolesti, strach, obavy...prostě vše se hromadilo a rostlo...doslova. Řešila jsem těžký rozvod, bydlení, práci, peníze a na pozorování, že mi občas něco zabolí nebo píchne nebyly myšlenky.

A to už se vracím do období krásného léta, kdy mně byla objevena cysta na vaječníku a myom v děloze. Já osobně jsem to neviděla jako nějaký velký problém, ale byla mi doporučena operace, vzhledem i k potížím, které jsem občas měla. 

Na přelomu srpna a září přišla první operace. Operace nebyla tak náročná z pohledu lékařů, ale to víte, narkóza a díry v břiše po laparoskopii zase není úplně cesta růžovou zahradou. Vzali mi jen cystu, ale bylo tam to velké ALE ! Ukázal se problém s myomem v děloze a čekala mě další operace. Dávala jsem se dohromady, po měsíci šla do práce a čekala na další "jízdu", která se konala začátkem listopadu.

Opět strach, přípravy a vědomí, že mi čeká těžší zákrok. Operace byla celkem náročná, tentokrát jsem už přišla o dělohu a vejcovody. O pocitech, které jsem prožívala a prožívám, je na delší vyprávění a budu se tomu věnovat později samostatně. Po operaci jsem se cítila skvěle, plná energie a tak jsem šla velmi brzy do práce. Bylo to velmi špatné rozhodnutí. Začala jsem hrozně moc krvácet, přišel zánět, velké bolesti a hojení se protáhlo na další měsíc. Čekal mě klid a žádné velké akce.

Uběhl měsíc po operaci a já stále čekala na výsledky histologie...ty jsem se dozvěděla pár dnů před vánocemi. Zastavil se mi život, čas a nemohla jsem dýchat. Běžel mi hlavou celý život a těch otázek. Hlavní byla ..proč JÁ??? Nemám už vybráno? Asi ne! 

Tentokrát jsem měla ale i jinou myšlenku, že budu bojovat co to dá a chci žít! Že nepřijmu nic jiného. Čekaly mě další vyšetření, nekonečný čas u dalších lékařů, onkologie a opět čekání na další výsledky. To čekání je snad nejhorší, protože se neubráníte všelijakým myšlenkám, ač jsem se snažila být pozitivní...jsem jen člověk! 

Šlo mi hlavou, že mám třeba poslední rok života, že budu bez vlasů a že mi čeká cesta, která bude sakra těžká. Prostě mi to přišlo děsně nespravedlivý, ale po ukrutném pláči a mírném zhroucení jsem zatnula drápy. Život mě má rád, a tak přišla zpráva, že zhoubný nádor, který hezky žil a rostl v mé děloze, se nestihl dostat jinam...musím věřit!

Bohužel mi bylo ale sděleno, že preventivně budu muset podstoupit další operaci a následnou léčbu. Přiznám se, že jsem to přijala s naprostým klidem a samozřejmostí. Před operací jsem se snažila věnovat hodně sobě. V rámci možností chodit na procházky, hodně spát, jíst zdravě a být v klidu. Šlo to! Přehodnotila jsem v sobě plno věcí a uvědomila jsem si, že nic není důležitější než JÁ! 

Teď jsem třetí den po třetí operaci. Ano, nebyla to sranda. Trošku komplikace po operaci, tentokrát břicho hodně bolí a jsem dost vyčerpaná. Je to pro tělo velký šok a chce to čas a velkou trpělivost. Nebudu spěchat, řešit, obětovat se a myslet si, že spasím celý svět. Je mi jedno, že mám jizvy, prázdné břicho a mládí jsem řekla sbohem.

Ale žiju, a i kdyby mě ještě něco čekalo, jsem připravená se poprat. Jsou to mé nové kroky v mé další životní etapě!