Je to za mnou...a dost přede mnou

Na moment, který mě letos před začátkem léta vešel do života, jsem čekala téměř pět let. Ano, dlouhých pět let. Během té dlouhé doby, která se zdála nekonečně dlouhá, jsem prožívala různé emoce. Byl to pláč, zoufalství, nechuť do života, zrada, nepochopení, vztek. 

Samozřejmě taky lítost a neustále běhající otazníky v mé hlavě proč, nač a za jakým účelem tím vším procházím. Měla jsem se díky tomu stát víc silnější, chápající, pokornější? Nevím. Jediné, co jsem věděla, že to nesmím vzdát a vnitřně jsem věřila, že ač je to velmi těžké a náročné, dám to!

Na začátku roku jsem již mířila k cíli a ejhle, opět se to vymklo z rukou a byla jsem zase na začátku. Byla to děsná facka, ale už jsem věděla, že se nevzdám a dohraju to, co bylo rozehráno. A tak se jednoho dne stalo, že jsem došla k cíli a ten balvan, který mě tížil a byl spojený s mojí těžkou minulostí byl najednou pryč. 

Ještě teď mi to úplně nedochází a zvykám si na "svobodný" život. Tím myslím bez šílených stavů, včetně depresí a myšlenek to úplně zabalit.  Zároveň vnitřně cítím, že jsem byla vždy "svobodná" a silná žena, která se i v těch nejhorších chvílích svého života nenechala omámit možností žít ve zlaté kleci, neztratila rozum a dotáhla všechny problémy do zdárného konce. A sakra, že to bylo neskutečně těžký.

Myslím, že jsem dokázala ve svém životě hodně věcí, některé aniž bych zcela chtěla. Plno věcí jsem brala přirozeně a dala na svojí intuici. Teď ví, že jsem silnější, než jsem si vůbec někdy představila a že plno situací, které třeba teď řeším a určitě ještě budu jsou v podstatě jen sranda proti tomu, co za sebou mám.

Jsem na sebe pyšná, že jsem to ustála a poznala tím tu bytost, co ve mně je. Tím neříkám, že jsem za to období ráda, ale díky němu se mi otevřelo něco, co bych asi nikdy nepoznala. Teď jen nabrat energii, kterou jsem ztratila a pak už hurá z pekla směr život!