Opět zde...

Je to jako návrat domů po dlouhé době. Ano, tak to momentálně cítím a ač jsem občas zavítat "domů" chtěla, nějak jsem cítila, že ještě není ten správný čas. Najednou jsem pekelně začala přemýšlet o tom, co vlastně chci napsat. Byla to jako ztráta spontánnosti a to ke mně nepatří. Vše co jsem kdy psala bylo vždy od srdce, nic přibarveno ani smyšleno a já najednou cítila, že bych do toho vklouzla. Vklouzla do nudy a nějaké vnitřní nezávislosti.

A to už bych nebyla já, nebyl by to můj deník...deník Petronelly. Možná je to i znamení, že jsem se za ten čas, co jsem tady, někam posunula a změnila. A ono to opravdu tak je. Je to už pět let, co jsem tady. Tady se svým příběhem, s Vámi, kdo mě zná, osobně či jen přes má písmenka. 

Ano, cítím, že jsem trošku jiná nebo otázkou je, zda to nejsem konečně zase JÁ? Okolnosti v životě nás formují a my se tím měníme, respektive podléháme různým věcem a buď to ustojíme nebo ne. Někdy se v poslední chvíli ozve pud sebezáchovy, jako takový signál, že je potřeba trochu sejít z naší cesty, abychom opět po nějakém čase tu svojí cestu našli. 

Zní to možná zamotaně, ale život na mě působí jako jízda na horské dráze. Jízda, při které zažíváme různé situace, úskalí, radosti, smutky, překážky, prohry a vítězství. A v mezičase jsou zastávky...pauzy na nadechnutí a přípravy na další úsek. Já jsem jela šílenou rychlostí a řítila jsem se z kopce dolů. Pak nastala zmíněná pauza a teď jedu opět nahoru. 

A jelikož ta jízda byla dost šílená a byl to šok, tak i mé reakce byly častější a bylo to jakési volání o pomoc. Teď cítím a vnímám, že je to jiné. Opět je to jízda, ale je již klidnější a zvladatelnější. Je to určitě tím, že překonávání překážek mě posílilo. Není to o tom, že bych už nemusela řešit důležité věci, ba naopak, ale už se tomu umím postavit a věřím, že to dám. 

Vyhrála jsem za poslední rok nejtěžší boj, a to byl boj se zhoubným nádorem. Řekla bych, že to bylo něco nepopsatelného a i když to byla tvrdá realita mnohé jsem si uvědomila. Uvědomila jsem si jisté priority a také to, že jsem na prvním místě já. Dřív mi to přišlo jako sobecký postoj, ale teď vím, že když nebudu já v pořádku, nebude nic. Nebudu tady pro svoje rodiče, děti, lásku a přátelé. A já vím, že to je pro mě v životě priorita a mé největší bohatství.

Ještě nikdy jsem se tak o sebe nebála, a zároveň jsem uvnitř věděla, že sakra budu bojovat, protože tu chci být. Vím, že v životě není nic zadarmo a právě proto jsem přehodnotila pár věcí, které mě vyčerpávaly a braly energii na další život.

Opravdu jde ubrat stres a odpočívat, když cítíte vyčerpání. Ano, opět to něco stojí, ale já vím, že jsem udělala dobrý krok a zásadní. Mé tělo a i duše dostaly pěknou lekci a já se musím poslouchat. A třeba dnes jsem přišla z práce.. tedy měla jsem volný den a v tyto dny jsem se rozhodla, že budu dělat něco, co jsem vždy milovala. Hlídám dětičky, zároveň tím vydělávám a současně jsem naprosto spokojená.

Přišla jsem domů a padla na mě únava. Dříve bych měla výčitky, ale teď už ne. Uvařila jsem si čaj, lehla do postele a pustila se do čtení knížky, kterou jsem si dneska našla v antikvariátu. A to je opět další věc, kterou se stále učím. Vždy si člověk může udělat radost drobností, jen se to musí umět. Já miluji knížky, což je v této době velký přepych a tak hledání skvostů v antikvariátech nebo v knihobudkách mi dělá neskutečnou radost.

Pohoda, čaj, knížka...prostě relax a já najednou cítila touhu a chuť tady opět tady být a psát, lehce a spontánně jako dřív...

Vítej doma, Petronello:)