Padlý anděl

Ano...v ten den se to stalo. Bylo to tak šílené...Silné, emotivní, smutné a bolavé. Neuvěřitelné a nečekané. Bylo to 10. února, před třemi roky. Setkala jsem se se smrtí...Nikdy na tu chvíli, která byla neskutečně dlouhá a nekonečná nezapomenu. Odešel člověk, který byl většinu mého života součástí mě. Cítila jsem to tak, a tak to i bylo mnoho let.

Jen pak mě opustil, nebyl to už on a já musela odejít.  V tu chvíli už to nebyla moje součást, moje spřízněná duše, ale cizí člověk. Nepřítel, násilník, zoufalý člověk. Člověk, který sešel ze své cesty a dělal věci, které jsem nechápala a on v určitých momentech také ne.

Když už věděl, že vnitřně umírám...ustoupil a odešel. Odešel ve stejný den, co jsme se poznali, jen o dvacet devět let později...stejný den, téměř stejný čas. I teď mě z toho mrazí! 

Od té doby se vše změnilo. V mém životě a hlavně ve mně. Vrátila jsem se "domů", do svého JÁ. Opět jsem se našla a setkání po těch letech bylo moc fajn. Byla jsem to opět já, ta žena uvnitř s velkým dítětem, obrovským srdcem a empatií.

Začala jsem od té doby cítit zvláštní věci, být víc senzitivní a taky tím velmi ohrožená. Cítila jsem, že jsem občas v kůži někoho jiného...Pokud se trápil někdo, s kým jsem byla víc propojená, bylo mi špatně.

Pro někoho asi nepochopitelný a věřte mi, že nejen pro Vás. Snažila jsem to nechat plynout, zkusit nevnímat a říkat si, že je to náhoda a vše jen tak nějak přitahuji.  Pak mi občas do mé cesty přišel člověk, který byl taky něčím výjimečný a to mě dostalo. Cítit tu energii bylo až omamný.

Bylo to jako setkání s anděli, kteří mě našli a chtěli mi něco předat. Ukázat mi, že tu nejsem sama. Ale i to, že budu víc bolavá, smutná a citlivá. Že nebudu chápat tenhle svět a lidi, co v něm žijí. Vnímám své okolí jako svět plný osamělých lidí, kteří se jen někam přesouvají a předstírají spokojenost. Honí se za kariérou s představou, že jde o jejich splněný sen a díky tomu všemu budou šťastnější a pro ostatní hodnotnější. 

Zatím se většina z nich utápí v depresích, alkoholu, drogách a samotě. Neumí mluvit, řešit problémy, a jen opět utíkají a při tom ubližují. Ubližují druhým, ale tím i sobě. Bez emocí, bez výčitek, bez svědomí. Tak strašně to bolí...všude.

Bolesti hlavy a srdce, pocity na zvracení, zmatek a roztěkanost. To vše cítím. Taky někdy pocit, že jsem tady nějak omylem. Poznávám na své cestě plno lidí, ne každého si připustím k tělu, ale někdy jsem překvapená, co oni cítí ze mě a jak mě vnímají.

Často slýchávám oslovení anděli... nejdřív mi to přišlo srandovní a divné. S postupem času už prostě chápu a vlastně díky...Díky za to krásné vnímání mé osoby, protože ne každý je ANDĚL. I když anděl s polámanými křídly...

... a díky tam nahoru, ty víš!