První krůčky většinou řešíme u batolat. Sledujeme jejich úsilí a houževnatost. Necítíme z nich žádný strach či obavy, jen neustálý chtíč to zkoušet a opět se posunout. Někdy až do úplného vyčerpání či nenadálého spánku neobratně malý človíček překonává překážky a nakonec je odměněn splněným cílem. Vidíme úsměv, nadšení a hlavně další impuls jít dál.

Dál i přes překážky a nevydařené krůčky pokračovat...nevzdávat se. Děti neřeší, jak řeší nezdar jejich okolí, jak v ten moment vypadají, zda je možnost dalšího pokusu...prostě si nedělají v hlavičce černé scénáře. Jsou spontánní, jsou tady a teď. Ano, mají emoce. Nezdar někdy provází pláč a vztek, úspěch smích a radost, ale nikdy je nezdar neodradí.

Jak krásný je v tyto momenty dětský svět a jak je to pro "nás" dospělé najednou cizí. Nové kroky a rozhodnutí děláme v životě neustále. A přesně je to o pokusech a omylech, pádech a vzestupech. Jen ten přístup máme už jiný. Bojíme se udělat neznámý krok, obáváme se neúspěchu a tak mnozí z nás stojíme na místě. Obavy a scénáře, jak neuspějeme a pro okolí budeme terčem nás brzdí.

A tak si říkám, nechceš být holka zase tou "zlobivou" a "rebelskou" Péťou, jakou jsi byla v dětství? Která se nebála rozbitých kolen i hlavy, nebyla nikdy v pozadí a byla šťastná? Odpověď je jasná. ANO:)