Ráno...

Ráno je úsvit, rozbřesk, jitro, svítání...Můžeme to pojmenovat jak chceme, ale je to hlavně začátek nového dne a pokračování naší životní cesty. I to ale může být zcela jinak. Někdo bude kráčet v cestě, po které jde a na někoho čeká nové dobrodružství.

Vše tohle je jen na nás a o nás. Jak jednoduše to mé prsty píšou a jak obtížněji se to "žije". Je naprosto pochopitelný, že v dospělosti se už od nás očekává...ale co vlastně? Že budeme žít, jak se má žít? Že se budeme chovat dospěle, protože to tak má být? Že svým chováním nijak nevykolejíme, protože jinak budeme v očích druhých vypadat pošetile a bláznivě?

Celý svůj život až na pár chabých výjimek jsem žila podle pravidel druhých. Světe div se, nepřišlo mi to divný. Přece to tak mělo být, proč řešit své pocity a touhy? Nebyl čas, myšlenky a byl to takový koloběh..jen hlavní roli hráli ostatní. Já jsem se přizpůsobila a přežívala. Dělala velké kompromisy, byla oporou pro druhé a pevným článkem pro rodinu.

Poslední čtyři roky žiju "takové" ráno. Ráno, kdy vkročím na novou cestu, do nového příběhu. Vždy jsem na rozcestí a snažím se zcela přirozeně jít cestou, kde cítím, že budu "svá" . Kde nebudu řešit, že někomu vadí mé názory, můj zjev a moje minulost. 

Ano, je velká pravda, že minulost je už pryč, jen jí zcela vytěsnit z mozku nejde lusknutím prstu. Nebo snad jde? Pokud by to bylo tak jednoduchý, plno lidí by nemělo problémy. A taky vím, že když jsem se snažila až někdy urputně všechno ve mně zazdít, vyplavalo to za čas ještě ve větších splaškách. 

Jenže někdy to ráno je jiné, divné, skličující a těžkopádné. Do hlavy se sunou věci, které tam nechceš a stejně se tam derou. Cítíš pnutí a pálení žaludku. Únavu, která je jiná, než běžně znáš. Máš pocit, že nevylezeš z postele, protože venku bys nevěděl, kudy se vydat...

V tenhle moment už vím, že mám na všechno kašlat, jít ven a naprosto vypnout. Jít do přírody a jen vnímat. Pro plno lidí jen kecy...to už jsem taky zjistila..zároveň já neřeším je a je fajn, když oni neřeší mě.

Tyhle zvraty a nálady nám určitě něco ukazují a nechce v tom hledat něco negativního nebo divnýho. Je to čas jen pro nás a máme ho k tomu využít. Možná  k tomu patří i pláč...občas musí jít všechno ven a vypustit... Není to ostuda, ani projev selhání. Ono si to vlastně připustit, že máme  těžkopádnější ráno je ta největší upřímnost, kterou vyjadřujeme.  Ulevit, vypustit a nabrat energii na další naší cestu životem.

Nevěřím těm, co opovrhují "slabostí" druhých a slzami, které občas vyjadřují naše momentální rozpoložení. Ono totiž ukázat druhým, že jsme jen lidi a svým projevem se "svlíknout" je velká frajeřina a osobní síla! 

Odsoudit, pohrdat, vysmívat se...to je jen čirá hloupost a vizitka člověka, který se bojí dát karty na stůl....Já se nebojím, v tom je moje síla, za kterou jsem ráda. Mějte v sobě úctu a lásku, nadhled a víru, radost a touhu...hlavně k sobě! Protože tím pak nahlížíte i na své okolí...