Tady a teď

Ani si neuvědomujeme, jak nám život proplouvá mezi prsty. Začíná nový týden a jako bych luskla prsty a je pátek. Nechápu, jak to letí a jen mi jde hlavou, co jsem zažila a naopak co jsem si nechala dobrovolně utéct.

Vše plyne a klouže po povrchu. Není důvod řešit a rozbouřit klidnou hladinu našeho bytí? Já si myslím, že ano. Život není o přežití, ale o prožívání, získávání a objevování stále nových věcí. Vím, že plno z Vás si říká, že to nejde. Nejdou měnit zajeté věci na které jsme zvyklí. Je to jen strach a pohodlnost vzdát se bezpečného přístavu v našem životě.

Ale je to ten život, co opravdu chceme? V životě máme neustále vnitřně růst, nelpět na stejných věcech a místech. Proč trávit celý život ve známém prostoru, bránit se novým místům a nevybočit? Často žijeme život druhých a hlavně pro druhé.

Ale je to tak správně a je to "naše" životní cesta? Ne, není. Jsme jen pouhým vězněm v životě, který není náš. Hranice, které jsme si daly je jen iluze o spokojeném a svobodném životě. Neustále lpět na důvěrných věcech je jako umírat zaživa. A někdy stačí jen udělat krok stranou a odhodit strach. 

Vkročit do neznáma, nadechnout se a jít...Zjistit naše skryté touhy, vlohy, sny. Je velká škoda se bránit pocitům štěstí a věřit, že naše rutina je to, co je "náš" život, který chceme. Je pravda, že i já jsem dost dlouhý život žila ve velké rutině. Přišlo mi to v podstatě normální.

Kolik lidí takhle žije a chce mít svůj klid a neřešit. Ale není to škoda svoje bytí, které je časově omezeno tak promrhat? Opravdu je to tak, že si zakazujeme své sny, které jsou mnohdy velmi reálné? 

O všem jsem začala přemýšlet v době, kdy jsem čím dál víc pociťovala, že mi není dobře. Že život, který žiju není můj, ale že ho žiju v podstatě pro druhé. Ano, miluji svojí rodinu, ale byla jsem tu i JÁ! Kde byly mé zájmy, přátelé, prožitky? Nebyly...

Vše se ve mně rozbouřilo a cítila jsem, že musím vystoupit z něčeho, kde nejsem já a najít se. Cesta, která znamenala vykročení jiným směrem byla krkolomná, ale představa být celoživotním vězněm v životě, který neodpovídal o mně, ale jen o druhých...To bylo opravdu špatně!

Nová cesta byla náročná a stále je, ale velmi rychle jsem cítila ohromnou změnu. Změnu v sobě. Uvnitř jsem cítila, jak mi buší srdce a ten pocit, že se vracím do života je nepopsatelný. Je to něco, co mě oživilo a nakoplo opět žít.  Touha žít a stihnout ještě pár věcí.

Nechci a nevrátím se na starou cestu. Chci poznávat nová místa, země, památky, kulturu, přátelé...Poslouchat a vnímat své pocity. Nesdílet postoje a názory, které jsou mimo mě.

Ano, jsou v životě věci, které jsou dané a je jich celkem dost. Ale potom je plno věcí, které jsou jen o nás. O naše svobodném rozhodnutí. Nemusím mít neustále hadr v ruce,  obědvat o víkendu ve stejný čas, jezdit na dovolenou na stejné místo a přizpůsobovat se plánům druhých, aby byli oni spokojeni. 

To je prostě hra, kterou jsem naštěstí včas opustila a pochopila, že o tom není můj život. Život je o hodnotách, preferencích, prioritách. Není nic zadarmo a vše nové, hlavně v životě  je někdy náročné a bolestivé. Ale už moc dobře vím, že někdy musíme jít naproti obavám a strach... a někde tam na konci je život.

"Život se scvrkává nebo rozpíná v přímé úměře k odvaze člověka. "