Víra, naivita nebo osud?

Od doby, kdy jsem vnitřně umřela a opět jsem se " probudila" uběhly téměř čtyři dlouhé roky. Pro někoho možná čtyři roky nic neznamenají, ale v mém životě bych je přirovnala k neskutečnému příběhu plného pádů, bolestí, slz, zvratů a ztrát.

Také to bylo plno lahví alkoholu, úletů s muži, nespavosti, apatie, nechutenství a depresí. Samozřejmě mě toto období změnilo a poznamenalo. Jsou to jizvy, které nejsou na první pohled vidět, ale občas se otevírají a pekelně bolí. Jsou citlivé a hodně velké.

Zůstala mi víra, ale někdy si říkám, jestli to není jen nějaká moje vnitřní naivita. Nějak si bláhově myslím, že když jsem prošla peklem, čeká mě ráj. Samozřejmě to myslím s nadsázkou. Není to stížnost, jen to uvnitř tak cítím. Projít těžkou zkouškou přece zaslouží odměnu. Nebo ne? 

Vždy si říkám, no přece tě už nic nepřekvapí a nerozhází? Ale to je velký omyl. Hodně jsem si v tom fandila a věřila, že jsem pevná a tvrdá jako skála, kterou už nikdo nepokoří. Že jsem zkušenější, opatrnější a chytřejší. Výsledkem mé životní zkázy je, že jsem mnohem citlivější a bojácnější.

Bojím se a dost. Zklamání, selhání a další bolesti. Nesnesu další útlak a nejen v osobním životě, neunesu další břímě nemilosrdného osudu. Hledat v sobě neustálou sílu je hodně náročný. Ta silná holka navenek je uvnitř tak zranitelná a slabá,  Někdy si připadám jako malá naivní holčička, která potřebuje obejmout a uklidnit. Cítit oporu, pochopení a hlavně lásku. 

Vím, že bez lásky žít nechci a nemůžu. Chci být opět součástí "rodiny", která mi moc schází. A ano, mluvím o modelu rodiny, muž-žena-děti. Možná se to už nenosí, ale v tom se nezměním a je to ve mně zakotvené. Ale je to vůbec možné?

Je tolik zraněných duší, kteří se bojí sdílet něco, co v nich bylo pohřbeno. Zároveň kdo nechce ten nejkrásnější cit na světě? Ten pocit důležitosti pro druhého, sdílení hezkých, ale i běžných denních věcí. Jeho a můj svět, bez lží a příkras, se spontánností a lehkostí života. 

Už jsem si říkala, že to moje vypisování nekončícího životního románu odlehčím, ale už pár dní na mě padá ta předvánoční atmosféra...takže písničky, stromečky, dárečky...a to nějak zatím nedávám, protože vánoční svátky jsou prostě o rodině...

Možná to jednou přijde a zažiju ty pocity, které jsou pro mě důležité..."love forever ".