Vzdálený vzkaz

Začínám Ti psát a klepou se mi ruce, slzy mám v očích a cítím tlak na hrudníku. Jen jsem si  slíbila, že jednou za rok Ti dám vědět, jak jsme prožili další rok bez Tebe. Vím, že nás máš stále na očích a pomyslně nás hlídáš. Cítím to někdy tak silně...

Přijde mi, že čas neskutečně letí a v té rychlosti jsem si nejdřív řekla, že se ani nic zajímavého a podstatného nestalo. Ale to je samozřejmě velký omyl, protože každý den je něčím výjimečný a důležitý, vzácný a ojedinělý. Takže i další rok na naší cestě v novém životě byla opět pěkná adrenalinová jízda.

Celkem rychle jsem začala nový rok tím, že jsem ukončila velké trápení v práci. Prostě to nešlo a i moje tělo volalo o pomoc. Když jsem zůstala týden v posteli s šílenou gastritidou a vypadala jsem jako troska, řekla jsem dost. Nejsem zodpovědná jen sama za sebe a tak jsem začala konat. Sehnala jsem zázrakem opět místo na milovaných Vinohradech a tak se každý den  vracím do míst, které jsem vždy milovala a kde jsem se cítila nejlíp.

Skočila jsem opět do velkého neznáma, a musela jsem ukázat, že to prostě dám. Teď, téměř po roce to vypadá, že jsem to dala. Vždyť víš, že jsem holka pracovitá a i když mám samozřejmě problémy po takové době podnikání najednou mít šéfa a poslouchat i věci, které lidsky nechápu, musím sklopit hlavu...tedy opět víš, že zcela ticho nejsem, pokud o něco jde:). 

Na jaře jsem dokázala opravdu neuvěřitelnou věc a doplatila dluhy, které si nám "nechal". Ano, mnohokrát jsem tě proklínala, protože to bylo obtížný. Pro nás obě! Hodně nám pomáhali rodiče a přátelé, sama bych to prostě nedala. Doplacením skončila jedna fáze a pak jsem čekala skoro půl roku, zda nás nebude čekat další těžký rok...ale přišla skvělá zpráva a já si neskutečně oddychla.

Oddych byl na chvilku, protože pak nás čekalo velké rozhodnutí a tím byl výběr střední školy. Ani nevíš, jak jsem si říkala, že mi chybí ten názor chlapa a zároveň otce, ale upřímně to pociťuji velmi často. Přece víš, že jsem až na posledních pár let jsme vždycky všechno řešili společně a na to si člověk prostě zvykne! A role mámy a zároveň táty je opravdu hodný Oscara.

I to je za námi... výběr, přijímačky, rozloučení s naší oblíbenou základkou a nástup do nové školy. Lůca je naprosto úžasná bytost, která se rozhodla v životě od prvního okamžiku co jsi "odešel", jít dál, bojovat a neotáčet se. 

Léto u nás bylo celkem normální, žádná větší dovolená se nekonala. Ale jak už víš, můj životní anděl nás neustále střeží a pomáhá. Snaží se dělat nás šťastnými a tak na pár dní jsem měla pocit, že život není jen o starostech a průserech, povinnostech a pláči. Změna prostředí, jídlo v nádherné restauraci, výlet a chvilka s přáteli..to byl pro nás obrovský dárek!

Začal podzim a já se začala opět obávat vánoc. Je to velmi emocionální období, kdy se všechno otevře a vyplaví. Chtěla jsem utéct, jako každý rok. Uvědomila jsem si, že už to nikdy nebude takové, jaké to bylo, ale už to nezměníme a musíme překonat i takto citlivé období. Slzy byly a myslím, že to k tomu patří, i když vím, že bys to nerad viděl.

A znáš mě, život je pro mě výzva, takže jsem se letos ještě pustila do poslední věci, kterou musím vyřídit a pak si oddychnu. Nechápu, že jsem se něčeho tak bála a ono to šlo celkem bez problémů. Vše je na dobrý cestě a jestli to klapne, tak snad i ty uslyšíš, jak mi spadne kámen ze srdce:). 

No a co já a můj rok? Snažím se žít a neotáčet, ale vždycky to nejde. Učím se víc usmívat, ale slzy nepotlačuji. Mám stále sny a jdu pomalinku za nimi. Jednou bych chtěla své psaní povýšit a třeba víc zúročit, co je ve mně ukryto. Stále věřím, že v životě nejsou náhody. A tak některým věcem kolem mě se nestačím divit a nedokážu je někdy ani rozumně vysvětlit. 

Já totiž vím, že díky Tobě se mi otevřely dveře, které se otvírají jen vyvoleným...Měj se tam krásně a dohlížej na nás! 

Tvoje holky..